Návrat k sezoně dorostu: Byla krásná, těžká, dlouhá a úspěšná, prohlásil Tomáš Matušík
Se zpožděním, za které se čtenářům našeho webu omlouváme, přinášíme posezonní rozhovor s dnes již bývalým trenérem extraligového dorostu HC Tábor Tomášem Matušíkem. Vznikl prostřednictvím e-mailu ještě předtím, než přijal nabídku IHC Písek na působení u tamního A-týmu (vypovídá o tom poslední odpověď rozhovoru). Rozhodli jsme se respektovat přání Tomáš Matušíka a zveřejňujeme jeho odpovědi tak, jak je sepsal, to znamená bez jakýchkoliv stylistických, gramatických a pravopisných korektur či úprav.
Je v podstatě jen pár týdnů po ukončení extraligové sezony, která vám přinesla všechno možné, jen ne nudu. Jak moc se lišila, nebo naopak naplnila vaše předsezonní představy?
Tato sezóna se od předešlých dvou výrazně lišila v tom, že letos se už opravdu zužovala ELD a pokud bychom chtěli hrát tuto soutěž v Táboře i v příští sezóně (sezóna 2022-23), museli jsme pod sebe dostat 8 mužstev z poměrně složitého, ale spravedlivého klíče soutěže. Ono už mělo toto zeštíhlení soutěže proběhnout před dvěma roky, ale kvůli Covidu 19 se to odkládalo. To byla škoda, protože si dovolím tvrdit, že v obou ročnících bychom to zvládli snadněji, než letos. Ale to už je historie. Tím se nemá cenu zabývat. No a naše předsezónní představy byly, že to tady zachráníme a to se podařilo. Takže hodně velká spokojenost.
Vraťme se na samý prvopočátek, kdy jste museli skládat kádr, vpravit hráčům pod kůži tvrdý dril, vštípit jim herní systém a víru v konečný úspěch. Vyžadovalo to hodně trpělivosti? A co z toho bylo vlastně nejsložitější?
Co bylo nejsložitější? Zajímavá otázka. Tak pojďme popořadě. Kádr jsme museli skládat každý rok. Každý rok jsme si museli pomoci trochu hráči odjinud. Tady je třeba připomenout, že v každé ze čtyř sezón, kdy jsem u mužstva dorostu působil, tvořili hráči z Tábora naprosto podstatnou část kádru. A tak by to mělo, podle mého názoru, být. Ta extraliga je tady hlavně pro kluky z Tábora. Ale už nemáme takový problém natáhnout sem dobré hráče odjinud, protože se už ví, že to tady není až tak špatné. Spíše naopak. Takže kádr jsme nějak poskládali. Pak jsme začali letní přípravu. Vzhledem k okolnostem, které nastaly sezónu před tím, jsme ji začali poměrně brzo. Trvala nakonec 12 týdnů. A tedy musím říct, že to nebyla sranda. To byla fakt drsná dřina a trvala dlouho. Vpravit hráčům pod kůži tento tvrdý dril nebyl vůbec problém. Kluci byli skvělí a makali fantasticky. Už tam se vytvářelo to jádro mužstva, které to pak v sezóně táhlo a nakonec zvládlo. Jediným problémem letní přípravy bylo, že jsme nemohli do tělocvičny a nešlo se dost dobře věnovat obratnosti a gymnastice. To nebylo ideální. Co se týče herního systému, to je každý rok stejné. Museli jsme se ho naučit a hlavně mu věřit. To se nám, troufnu si tvrdit, podařilo. A trpělivost to vyžaduje každý rok. Nic na světě nejde hned a bez námahy. O to sladší je pak ten výsledek, pokud se povede, když je z poctivé práce. A co z toho bylo nejsložitější? Těžko říci. Asi ty oslavy s naším panem vedoucím. To bylo těžké.
Hned ve druhém kole jste si přivezli euforické vítězství z Českých Budějovic, ale na další bodový zisk jste si sáhli až ve dvanáctém sezonním zápase s brněnskou Technikou. Základní skupinu jste nakonec zakončili na předposlední příčce s pouhými deseti body na kontě. Nevnesl tak ponurý start sezony do vašich hlav pochybnosti o zdaru sezony?
Začnu trochu dříve. Odtrénovali jsme dobře srpen, sehráli jsme dost utkání a turnajů s velice dobrými výsledky. To jsme tady neměli zatím žádný rok před tím. Všechno vypadalo báječně. Byl jsem plný optimismu směrem k sezóně. No a začali jsme sezónu. První zápas doma s Pardubicemi jsme prohráli 2:1, ale hráli jsme dobře a měli ho vyhrát. Bohužel. Pak jsme jeli na Motor a tam vyhráli 5:4. To bylo super a já si myslel, že to tak pojede dál. Ale nejelo. Prohráli jsme pár zápasů, dostalo se nám to hlav a problém byl na světě. Zpětně si myslím, že nám i klesla úroveň tréninků. Pak přišly prohry na Kobře a v Brně s Technikou, kde nám neuznali dva regulérní góly a byli jsme najednou poslední v tabulce. To bylo nejkritičtější období v sezóně. Tak jsme se pustili znova do tvrdé práce. S kluky jsme začali hodně mluvit, to samé s celým mužstvem, ale především jsme kladli důraz na lepší trénink. No a začalo se to pomalu zvedat, až jsme na konci základní části sehráli výborné zápasy s těžkými soupeři, se Slávií, se Spartou, s Hradcem Králové, s Motorem a s Pardubicemi. Krom toho jsme doma porazili Techniku a Kobru a to bylo důležité. A chystali jsme na nadstavbu. A jestli jsem pochyboval v této době? Nějaké drobné pochybnosti tam byly, ale že bych nevěřil, to ne.
Před startem nadstavbové skupiny jste někde museli najít tajnou studánku s živou vodou. Pět zápasů, pět tříbodových vítězství, čtyři čistá konta a famózní skóre 16:1. Co se přihodilo?
No, nepřihodilo se nic. Jenom jsme pokračovali tak, jak jsme skončili základní část. A jestli někdo našel studánku s živou vodou, tak to byl brankář Jirka Tesař. On chytal výborně už předtím, ale co předváděl potom ve zbytku sezóny, to bylo naprosto fantastické. Byla obrovská škoda, že se přestalo hrát 10. prosince. Byli jsme v laufu a myslím, že bychom bodovali dál. Nebyla žádná reprezentační akce, nerozumím tomu, proč to tak bylo.
Další kola už vás mírně přibrzdila, přesto jste dál byli bodově produktivní a dokonce jste si sáhli na naději dospět k záchraně už po skončení této fáze soutěže. Byla pro vás tato šance hnacím motorem, anebo vás to paradoxně v závěru nadstavby přibrzdila?
Po vánocích jsme vydatně potrénovali a zahráli si i nějaké zápasy, které vypadaly dobře. Po novém roce jsme opět začali skvěle. Porazili jsme doma Pardubice 4:0 a remizovali s Motorem 4:4, což byla škoda, protože jsme vedli už o tři góly a oni nám po nedisciplinovanosti vyrovnali 2 minuty před koncem. Ale hra vypadala výborně. Asi nejlépe z celé sezóny. No a pak to začalo. Týmy nám začaly odkládat zápasy kvůli Covidu.. Zjišťovali jsme si okolnosti tohoto stavu a zjistili jsme, že to tak vždy úplně nebylo. Třeba Havlíčkův Brod nám odřekl zápas kvůli Covidu. Jeli jsme s Rendou Skalickým ze Skutče, protože tam děláme jeden projekt a stavili jsme se v Brodě na zimáku a k našemu překvapení oni trénovali v 19 lidech. Jeden pán, který říkal, že je rodič hráče, nám sdělil, že nehrají ne kvůli Covidu, ale protože jim odjeli oba brankáři lyžovat. No a takhle to šlo dál tak, že jsme zase měsíc nehráli. Zkoušeli jsme hrát tréninkové zápasy, ale sebelepší trénink ten zápas nenahradí. To tak je. Abychom dohnali to zápasové manko, začali jsme hrát 3krát týdně, jednou dokonce 4 krát týdně. Klukům jsem z legrace říkal, ať si zvykají, že až budou hrát NHL, budou to mít celou sezónu. Ale problém byl v tom, že tímto jsme zase museli přestat trénovat, protože v tomhle rytmu to prostě nejde. No a i když to chvilkami vypadalo, že bychom ten náš cíl mohli zvládnout už v této fázi, tak se to nakonec bohužel nepodařilo. Jsem přesvědčen, že kdyby nenastaly výše uvedené okolnosti, tak jsme to zvládli v této fázi.
Nová příležitost ukončit zdárně sezonu přišla ve skupině o 21. – 24. místo, po které mohly slavit záchranu první dva týmy. Z jakých příčin jste se mezi nimi nakonec neobjevili?
No, tak tahle skupina se nám moc nepodařila. Začalo to prohrou na Hvězdě a už to jelo blbě. Sehráli jsme dobré zápasy, s Porubou dokonce výborné, ale když se to lámalo, tak jsme prohráli doma zase s Hvězdou a pak už se z toho nezvedli.
Vaše nervová soustava si nakonec oddechla až v posledním dějství celé sezony: baráži o záchranu, resp. postup do extraligy. Jaké pocity vás provázely před jejím startem?
Před jejím startem jsem si objel vícekrát naše potenciální soupeře, abych je viděl hrát a mohli jsme se na ně pořádně připravit. No a snažili jsme hodně mluvit s klukama jednotlivě i hromadně s mužstvem, aby si do hlav moc nepouštěli, že to může dopadnout blbě. Stále jsme trénovali v dobré pohodě a připravovali se na těchto 6 rozhodujících zápasů. No a moje pocity pravdivě? Byl jsem nervózní.
První utkání s polskou šestnáctkou jste přes počáteční nervozitu dovedli k vítězství a odrazili se od něj k hladkému výstupu za extraligovou záchranou. Žádnou nejistotu jsme v průběhu baráže nepřehlédli, viďte?
Ten první zápas byl asi rozhodující, Byli jsme na ně fakt dobře připravení. Věděli jsme, co budou hrát a ono se to do puntíku vyplnilo. Po počáteční nervozitě jsme nakonec vyhráli 5:0 a herně dominovali. Hned za dva dny jsme porazili Havlíčkův Brod za dva body a už jsem věděl, že to zvládneme. To se pak splnilo. Po utkání v Třebíči, které jsme vyhráli 8:1, jsme doma porazili Poláky 3:0 a bylo to. To byla veliká euforie. Když dobíhaly poslední vteřiny, vzpomínal jsem na vše, čím jsme si v sezóně prošli a byl na ty kluky, kteří byli na ledě nebo seděli pode mnou na střídačce hrdý. Jediná kaňka této fáze bylo to, že Třebíč nepřijela k poslednímu zápasu. To bylo špatně, to se nedělá. To mně dost zklamali. Chtěl jsem se s klukama rozloučit zápasem, ale co se dá dělat. Nebylo to. Ale oslava pak byla báječná. Užili jsme si to všichni pohromadě.
Prožili jste dlouhou a náročnou sezonu, ušli kus cesty, a nakonec dospěli k vytouženému cíli. Mísila se ve vašich hlavách radost s úlevou?
Radost samozřejmě, možná spíše euforie. A úleva asi taky, ale uvědomil jsem si také, že je konec a konce dobrých věcí nejsou nikdy úplně dobré.
Udělejme za úspěšným putováním definitivní tečku. Můžete shrnout celou mistrovskou sezonu do několika vět?
Shrnout to naše letošní (12 měsíční) úspěšné putování několika větami je dost obtížné. Ta sezóna byla těžká, krásná, dlouhá a nakonec úspěšná. Chtěl bych poděkovat všem hráčům, kteří se na tomto úspěchu táborského hokeje jakkoliv podíleli. Za jejich tréninkovou píli, za jejich srdíčko a bojovnost, kterou dali tomu dresu, ve kterém hráli, v průběhu celé sezóny. Zde bych se chtěl zastavit u dvou hráčů. Prvním je brankář Jirka Tesař. Přišel k nám v loňské sezóně za Slavie. Loni toho ukázat moc nestihl, protože to prostě nešlo. Ale letos byl opravdu fantastický. Vzal si to tady za své a chytal nám tady to naše štěstí doslova do rukou. Neměl to jednoduché. Věděl, že to stojí na něm a popasoval se s tím parádně. Třeba po čtvrtečních zápasech venku, když jsme přijeli v noci, tady přespal, v pět hodin vstával a jel do Prahy do školy a odpoledne už byl zase na tréninku v Táboře. O žádnou úlevu po celou sezónu ani jednou nepožádal. Veliký respekt před tím, co tady pro to letos udělal. Druhým je náš kapitán Matyáš Cícha. Odehrál celou sezónu výtečně bez výraznějších herních výkyvů. Jako obránce udělal 29 kanadských bodů a to není maličkost. Byl skutečným lídrem v šatně. Byl vzorem v tréninkové morálce a když bylo nejhůř, tak mužstvo burcoval a táhl k lepším výsledkům. Zmínil jsem se o těchto dvou hráčích. Ale takto bych mohl mluvit o každém dalším, co tady pro ten náš úspěch dělali celou sezónu. Takže pánové díky za krásnou sezónu a hodně štěstí v cestě za vašimi hokejovými sny. Nemůžu vynechat poděkování rodičům kluků, protože oni své děti podporují ve sportování a hokej ať chcete nebo nechcete, ovlivní výrazně chod každé rodiny, kde děti hrají hokej. Tak to prostě je. Vím to i z vlastní zkušenosti. Chtěl bych poděkovat mým asistentům, kterými byli po celé čtyři roky Renda Skalický a Petr Bačo. Spolupracovalo se mi s nimi skvěle. Užili jsme si spolu spoust krásných hokejových chvil i legrace. Jestli někdo připustí, že na tom úspěchu také mají nějaký podíl trenéři, tak bych chtěl říci, že tito dva pánové na tom mají naprosto nezpochybnitelně stejný podíl jako já. Vím, že to se mnou někdy nebylo jednoduché, ale tak to prostě je. Takže Útes a Bačís, díky za vše a hodně úspěchů v dalších sezónách. Držím palce. Chci také poděkovat našemu vedoucímu panu Lukáši Cíchovi, věčnému roznašeči dobré nálady. To je skoro neuvěřitelné, co všechno zvládl udělat, zařídit a jak se o mužstvo staral. Občas jsem klukům říkal, napůl ve srandě, ale jenom fakt napůl, ať si to užívají, protože to už těžko v hokejovém životě zažijí. Takže Luky, bylo mi párkrát po večerech s tebou dost blbě ale díky za vše a měj se fajn. A nakonec bych chtěl poděkovat klubu HC Tábor, že jsem dostal možnost trénovat tuto kategorii v této soutěži. Já už o tom mluvil dříve, že to byl můj sen zkusit si to v nejvyšší mládežnické soutěži. Děkuji panu Štěpánu Kadilákovi, který nás měl na starost, za vytvořené podmínky pro mé mužstvo, které byly skutečně výborné.
Momentálně už směřuje veškeré úsilí k přípravě na další extraligovou sezonu. Jak těžké to v ní táborský dorost bude mít?
No asi tak, jako každý rok. Musí poskládat mužstvo, musí udělat dobrou letní přípravu a na tu pak navázat prací na ledě. Z loňska zůstalo dost výborných hráčů, dobří kluci přijdou z devítky, takže věřím, že to borci s těmi trenéry, které mají, zvládnou. Budu jim držet palce a budu jim chodit fandit na zápasy.
Pro vás to byla rozlučka s působením na střídačce dorostu. Jaké pocity ji provází?
Jaké pocity? Tak určitě pocit, nevím jestli dobré, ale určitě poctivě udělané práce. Poznal jsem za ty čtyři roky hodně výborných hokejistů a ještě více charakterově skvělých kluků, se kterými byla radost pracovat a díky nimž jsem se každý den na ten náš zimák opravdu těšil. Poznal jsem hodně výborných rodičů a získal i pár skutečných přátel. No a že je konec? Všechno jednou v životě skončí. A po každém konci může přijít nějaký nový začátek. Tak to je. Ale přece jenom bych zde chtěl na pár řádcích trochu objasnit konec mého účinkování u mužstva dorostu. Slyšel jsem kolem sebe v posledních týdnech několik zaručených zpráv, proč tomu tak je. Takže nekončím kvůli zdraví, nekončím kvůli tomu, že jsem z hokeje unavený, z toho nebudu unavený nikdy, nekončím, protože jsem dostal jinou nabídku. Končím z daleko prostšího důvodu. Končím kvůli určité skupině rodičů (asi 3 až 4). Kvůli neustálým invektivám, hulákání, pomlouvání, jeden rodič si mě dokonce při našem rozhovoru nahrával na telefon (asi musel být zklamaný z průběhu tohoto rozhovoru, protože to, proč ho dělal a proč ho nahrával, to tam nezaznělo). To skutečně pro svůj život nepotřebuji. Abych měl kvůli těmto lidem problémy se spánkem, tak to nechci. Stačí, že jsem špatně spal po prohraných zápasech a v obdobích, kdy se nám nedařilo. Ale to výše uvedené, to teda ne. Tak tady je pravda o mém konci u dorostu.
Prozradíte, kudy se budou ubírat vaše další kroky?
Zatím nikam. Ale na hokej a trénování jsem nezanevřel. Letos jsem si to počítal. S touto sezónou jsem v hokeji, jako hráč nebo jako trenér přesně 50 let. Bez jediného roku přestávky. A to už je životní styl, jít denně na zimák. Takže žádná nabídka zatím nedorazila a tak si zvykám na život bez hokeje. Úplně jednoduché to není, ale to je život. Úplně na závěr bych chtěl klubu HC Tábor popřát hodně úspěchů, hodně fanoušků a vlastně všeho hodně, ať se tady tou nádhernou hrou, zvanou lední hokej, můžeme bavit i v budoucnu.
