Dříč, pod kterým tál led. Bývalý kapitán a současný řezník Jaroslav Kocar vzpomíná na léta v Táboře
Když se nechal v roce 2006 zlákat k přesunu z Jindřichova Hradce do Tábora, byla to trefa do černého. Pro klub i pro hráče samotného…
Jaroslav Kocar (vlevo) v prvoligovém dresu Tábora s Milanem Kostourkem a Zdeňkem Špergerem.
Dnes již bývalý útočník Jaroslav Kocar (43) zanechal během pětiletého angažmá u Jordánu nesmazatelnou stopu. Stal se opravdovým vůdcem tehdejšího druholigového týmu, se kterým prožil postup do druhé nejvyšší soutěže, a následně i hořko-sladké dvouleté účinkování v první lize. Kapitán, jehož nebylo slyšet, ale který každou vteřinou odváděl pro mužstvo i své spoluhráče „dvěstěprocentní“ práci.
V současnosti má Jaroslav Kocar na své vizitce uvedeno řezník-uzenář a na hokejové chvíle strávené v modro-bílých barvách už jen rád vzpomíná.
Do táborského týmu vás hokejový osud zavál v roce 2006. Jak se váš přesun z mateřského Jindřichova Hradce tenkrát narodil?
„V Hradci jsme rok předtím postoupili do první ligy, ale hned v následující sezoně zase spadli. Na jejím konci jsme se nepohodli skrz peníze; klub nám něco slíbil, a pak to šlo do ztracena. Byl jsem tehdy pořádně naštvaný. V tu dobu mne oslovil 'Jula' (tehdy nový kouč HC Tábor Jaroslav Pařízek, jenž předtím trénoval právě Vajgar – pozn. aut.), jestli bych nechtěl jít za ním do Tábora, který měl ambice připravit si cestu k postupu. Nebylo to daleko, a já chtěl ještě hrát, takže jsem to přijal.“
Vaše působení v modrobílých barvách se nakonec protáhlo na pět sezon, a navíc jste se hned chopil role kapitána…
„Vůbec jsem si na začátku nepředstavoval, že to tak bude. Při svém příchodu do Tábora už jsem nějaké kluky znal a další známí přišli se mnou nebo později. Měli jsme opravdu dobrou partu a vcelku se nám i herně dařilo, takže vládla pohoda. K postupu nám ale v těch prvních dvou sezonách vždycky něco chybělo. Napotřetí už se to povedlo a v Táboře zavládla velká euforie. Bylo to tehdy super. Chtěl jsem po té sezoně skončit, říkal jsem si, že už na první ligu mít nebudu, ale nakonec jsem se nechal přemluvit a odehrál tu ještě dvě sezony.“
Právě dva následné prvoligové ročníky zapsaly do kroniky táborského hokeje hodně svérázné a smutné kapitoly. Jak na ně vzpomínáte vy?
„Z jedné strany to bylo nádherné. Do týmu přišli další výborní kluci a hokejisté, a možná i proto, že nás semknuly ty známé problémy se tam vytvořila opravdu skvělá parta. Po sportovní stránce to bylo také dobré. V prvním roce jsme udělali předkolo play-off a v tom druhém jsme se i přes všechno to kolem zachránili. Ty známé finanční potíže se ale bohužel nepovedlo zažehnat a všechno skončilo. Tyhle vzpomínky nejsou milé, ale všechno ostatní si moc rád připomínám.“
Existuje něco, co vám nejvíce utkvělo v paměti?
„O hokeji a partě už jsme mluvili. Naprosto nezapomenutelné byly ale všechny akce a rozlučky se sezonou. Tohle bylo v Táboře vždycky hodně velké… (smích)“
S hokejem jste se už před pár lety rozloučil. Nechybí vám?
„Ani ne, nemám čas nad tím přemýšlet (úsměv)… Ke konci kariéry a vlastně už i v Táboře jsem měl zdravotní problémy a nebylo to úplně optimální. Pak jsem se ještě vrátil do Hradce; ta zlost z dřívějška tak nějak vyprchala a odehrál jsem za Vajgar ještě tři sezony. Před tou další už jsem si zahrál jenom jeden zápas v podnikovce, a zdraví řeklo dost. To víte, první zhruba půlrok nebo rok mne ruce svrběly, ale postupně to pominulo. Teď už jsem tři roky neměl výstroj na sobě. Hokej samozřejmě dál sleduju a vím, jak se Táboru a Hradci dařilo. Nijak zvlášť to ale neprožívám.“
Co tedy v současnosti dělá Jaroslav Kocar?
„Máme rodinné řeznictví a uzenářství v Hospřízi, a tam makám. Zrovna teď přes léto je toho fakt hodně. Ráno vstávám ve čtyři a k večeru se vracím domů. Snažím se navíc věnovat klukovi, který pokračuje v hokejovém řemesle a bude teď hrát v Hradci za mladší dorost.“
