Táborské brankáře má nově na povel Václav Vacek. Nevzdávej se, dokud nevyhraješ, prozradil své motto
Hráči druholigového A-týmu v tomto týdnu pilně vstřebávají dřinu i všechna ostatní obvyklá úskalí prvních sezonních tréninků na ledě. Bedlivý dohled nad nimi drží nejen nový hlavní kouč Radek Bělohlav, ale také zatím nejčerstvější posila klubového trenérského štábu. A když doplníme, že ji zajímají především tři tradičně nejviditelnější členové kádru, je navýsost jasné, jakým úkolům se bude v modro-bílé hokejové rodině věnovat.
Nový trenér táborských brankářů VÁCLAV VACEK přichází k Jordánu za výhrami a úspěchem i za novými zkušenostmi, které hodlá přiložit do bohaté mozaiky své dosavadní dlouholeté praxe. Zanedlouho padesátiletý kouč bude své angažmá v Táboře kořenit pokračující pozoruhodnou prací u dívčího reprezentačního výběru do osmnácti let.
Hokej a sport obecně bývá celoživotní vášní. U vás to jistě nebude jiné…
Je to tak. S hokejem jsem začal asi v pěti letech, kdy mě k němu přivedla mamka.
Až do staršího dorostu jsem pokračoval v Motoru, ale potom jsem onemocněl zánětem srdečního svalu a byla z toho dvouletá přestávka. K hraní jsem se pak sice ještě vrátil,
ale po tak dlouhé pauze už to moc nedávalo smysl, takže jsem se dal na trenérskou dráhu.
Jakými zákoutími vás dosud provedla?
Úplně na začátku jsem chodil pomáhat trenérům v přípravce, kde tehdy hrál
třeba nynější útočník Sparty Roman Horák. Nakonec z toho bylo dvacet let trénování
v Motoru, z toho asi čtyři roky profesionálně. Brankáře jsem vlastně začal dělat hned
v prvopočátku. Spolupracoval jsem tam třeba s Láďou Gulou nebo současným trenérem gólmanů Standou Hrubcem. Po těch dvaceti letech jsem pak z Motoru odešel a asi tři roky působil v Českém Krumlově, kde jsem také vedl brankářské tréninky a měl na starosti juniorku. Následně mě oslovil Jarda Pouzar, jestli bych k němu nešel dělat brankáře a ještě jednu třídu, což jsem přijal. Tam to ale teď skončilo.
Do vašeho hokejového životopisu jste ale záhy vepsal jinou pozoruhodnou epizodu, a to angažmá u dívčí české reprezentace do osmnácti let. Kudy k němu vedla cesta?
Oslovil mě Roman Heindl, když byl jmenovaný hlavním trenérem u žen U18, a ptal se, jestli bych do toho nešel s ním. Trošku jsem se rozmýšlel, protož trénovat holky a kluky je přece jen velký rozdíl, ale nakonec jsem to přijal. Bohužel hned po první akci Romana od týmu odvolali a nevěděl jsem, jestli to u mě ještě bude mít nějaké pokračování. K týmu pak přišel Dušan Andrašovský a přál si, abych dál pokračoval, což mě samozřejmě potěšilo.
U tohoto výběru jste nakonec opravdu zůstal…
Musím říct, že už ta první sezona, kterou jsem si tam odkroutil, pro mě byla ohromnou zkušeností. S holkama je to pochopitelně úplně jiná, ale zajímavá práce. Rozhodně jsem za ni rád.
Aktuálně se k vám přiřítila nabídka z Tábora a rozhodl jste se ji přijmout. Jak se to celé událo?
Hrál jsem v dorostu s Alešem Krátoškou, a když později dělal manažera mládeže, tak pod ním i pět let trénoval. Můj syn navíc chytá v Hradci Králové, kde Aleš v podstatě donedávna působil. Známe se tedy velmi dobře. Jednoho dne mi zavolal, že v Táboře připravuje trenérský tým a hlavním trenérem bude Radek Bělohlav, kterého samozřejmě také znám; a že by byl rád, kdybych se tady staral o brankáře. Oslovilo mě to a na jeho nabídku jsem kývl. Aleš s Radkem jsou vítězné typy a mají za sebou velké úspěchy, takže věřím, že by mohla být ta následující sezona opravdu povedená. Uděláme pro to maximum.
V Táboře se budete prioritně starat o brankáře A-týmu a zastřešovat výchovu mladých gólmanů, jejichž přípravy se ujmou právě i všichni tři brankáři 'áčka'. Bezesporu nezvyklý model, co říkáte?
Obvyklý není, to je fakt, ale myslím si, že je zajímavý. David Gába se po svém příchodu do Tábora s klubem dohodl, že se tady ujme i výchovy mladých brankářů. A kluci se rozhodli, že se k němu připojí. Tadeáš Dvořák je domácí
a dobře zná zdejší prostředí, takže přislíbil pomoc, no a věnovat se tomu chce i Štěpán Vácha, i když studuje a někdy
od října to pro něj bude těžké skloubit. Myslím si, že je to moc fajn iniciativa. Já mám za úkol tuto přípravu brankářů zastřešovat a zajistit, aby šla stejným směrem a měla správnou posloupnost.
V současnosti už máte s A-týmem za sebou první tréninky. Co vám ukázaly?
Na rovinu říkám, že mě velice příjemně překvapilo tempo, v jakém se odvíjely. Platí to obecně pro všechny hráče, ale když budu mluvit o brankářích, je vidět, že mají velkou chuť. Musí si to všechno samozřejmě ještě sednout, kluci mají například nějaké nové věci a zvykají si na ně, ale to je na začátku normální a brzy to bude v pohodě. Každopádně
z toho mám fakt dobrý pocit.
Stihl jste se už sžít s místním prostředím?
Je pro mě samozřejmě stále nové a kluky i všechno kolem teprve poznávám. Zatím je to ale v pohodě, líbí se mi tady a lidé jsou vstřícní. Udělám maximum pro to, aby si všechno co nejlépe sedlo; jak s trenéry, tak s klukama v kabině. Myslím si, že tu bude panovat dobrá pohoda.
Jaký je Václav Vacek trenér? Cukr a bič, nebo jen jedno z toho?
U téhle kategorie musí být člověk hlavně psycholog. Nemá cenu na někoho řvát, spíš je nutné dát klukům pohodu. Mají své rodiny, pracovní i osobní starosti… Jde o to si s nimi povídat a pomáhat jim. Ano, jsem tu od toho, abych jim poradil, a samozřejmě jsme i něco natrénovali, ale brankáře v pětadvaceti nebo třiceti letech už těžko předěláte.
U těch mladých je to jiné, tam je samozřejmě metoda cukr a bič potřebná.
Co všechno tedy musí vaše práce obnášet, aby vás skutečně naplňovala? Máte třeba nějaké osobní motto?
Každý trenér pochopitelně touží vítězit. Proto bych si přál, abychom si v sezoně užili co nejvíc výher, protože pak vás ta práce daleko víc baví. A motto? Nevzdávej se, dokud nevyhraješ… (úsměv)
