Jakub Kovář se vrátil do Tábora oživit vzpomínky. Bylo to hrozně moc příjemné a emotivní, říká
Je sobota 10. října roku 2009 a tehdy prvoligový dres HC Tábor obléká na jihlavském stadionu mladík Jakub Kovář. Host z extraligových Českých Budějovic prožije krajně nepříjemnou premiéru, inkasuje čtyřikrát z osmi střel a po pětatřiceti minutách je střídám Josefem Kučerou. V tu chvíli jistě netušil, jak hvězdný směr jeho budoucí kariéra nabere, a jak důležitou roli – podle jeho vlastních slov – v ní sotva půlroční táborská epizoda sehraje.
Před týdnem se dnes už pětatřicetiletá brankářská opora Sparty Praha k Jordánu vrátila, aby v rámci autogramiády před jihočeským derby potěšila malé i velké fanoušky svými podpisy, kartičkami a společnými snímky. A jak sám Jakub Kovář prohlásil, bylo to po všech stránkách příjemné podvečerní setkání.
Do Tábora jste se vrátil po hodně dlouhé době. Jaké pocity to provázely?
Musím se přiznat, že to pro mě bylo hodně příjemné a až nečekaně emotivní. V Táboře jsem chytal před čtrnácti lety, což už je nějaký ten pátek. Přesto mi dost lidí říkalo, že si mě pamatuje, když jsem tady hrál. To pro mě bylo velké překvapení a udělalo mi to velkou radost. V podstatě už jen to, že si lidé pro ten podpis přišli, mě potěšilo. Potkal jsem tady navíc i pár známých, ať už v šatně nebo jinde na stadionu. Bylo to vážně fajn.
Jak složité bylo zahrnout táborskou návštěvu do vašeho harmonogramu?
Vyšlo to úplně perfektně. Když mi ta akce byla nabídnutá, spadala svým termínem do reprezentační přestávky. Navíc se to sešlo se zápasem s mým rodným Pískem, takže jsem měl opravdu zájem se sem přijet podívat.
Dokážete si podobné akce užívat, nebo je spíš berete jako rutinní součást vaší hokejové práce?
Podle mě je obecně potřeba podobné akce pořádat a propagovat hokej, co to jen jde. V Čechách na to stále moc nejsme, přitom ale rozhodně není špatné dostat hráče do povědomí fanoušků a ukázat jim je i jinak, než na ledě ve výstroji. Stejné to bylo i tady. Pro fanoušky i pro mě samotného je dobré, že se jim můžu připomenout. Ti, kteří si pamatují, jak jsem tady v bílé helmě chytal, si teď můžou pustit televizi a říct si: hele, to je ten kluk, co byl tenkrát tady v Táboře, a vidíš, ještě hraje…
Život extraligového hráče je časově i psychicky mimořádně náročný. Máte vůbec čas a prostor sledovat dění ve druhé lize?
Musím říct, že si ho najdu vždycky. Hodně to samozřejmě usnadňují dnešní technologie; je tedy strašně jednoduché ve středu a v sobotu kouknout do telefonu, jak hrál Písek, což mě samozřejmě jako rodáka zajímá. Pokaždé mi ale sklouzne oko i k Táboru. V minulosti jsem už několikrát říkal, jak moc mi v mojí budoucí kariéře ten půlrok v Táboře pomohl. Bylo to pro mě opravdu hodně důležité období a rád na něj vzpomínám, i když se vlastně jednalo jen o nějakých dvacet zápasů.
Pouto s Táborem tedy zůstalo nepřetrhnuté…
Rozhodně ano. V současnosti tady působí můj kamarád David Gába, znám se dobře s oběma Matušíky, a je tu i dost dalších kluků, které si ze společných angažmá pamatuju. Táboru s jeho fanoušky, a vlastně celému Jihočeskému kraji by hrozně moc slušelo, kdyby se mu první ligu podařilo vybojovat. Momentálně jsme tady na jihu o ten profesionální hokej hodně ochuzení. I z tohoto pohledu táborským klukům hrozně moc fandím a doufám, že se jim brzy povede postoupit.
