Bojovníci z juniorky zůstali těsně pod vrcholem. Na kluky jsem i tak hrdý, říká kouč Štěpán Kadilák
Na své sezonní cestě zdárně založili několik výškových táborů, přečkali lavinu zdravotních nepříjemností, popasovali se i s únavou, aby byli nakonec nuceni svou emotivní pouť zakončit těsně před vysněným vrcholem. Přesto prožili sezonu, na kterou budou s pýchou v srdci dlouho vzpomínat. Juniorský výběr HC Tábor suverénně ovládl základní část regionální ligy, poradil si s nepříjemnými úskalími nadstavby a obstál i v mimořádně náročném dvojutkání s plzeňskou rezervou. Vstup do baráže o ligovou příslušnost mu nakonec zatarasilo až finále s Třebíčí, byť se i v něm jeho členové prali o úspěch až do posledních vteřin.
Ohlédnutí za euforickou cestou uplynulým ročníkem, ale i výhled do toho nadcházejícího přináší následující povídání s trenérem táborské hokejové juniorky Štěpánem Kadilákem.
Máte za sebou sezonu, která vás sice nedovedla až na vytoužený vrchol, ale přesto se za ní mohou všichni členové hrdě ohlédnout. Na startovní čáře to přitom nebylo zrovna snadné, viďte?
Je fakt, že celé to období nemělo zrovna jednoduchý začátek. Zahajovali jsme ho jen se třinácti hráči, protože z dorostu po minulé sezoně v podstatě nikdo nepřišel a ti kluci šli za lepším. Navíc jsme předtím vinou covidu vůbec netrénovali, takže jsme léto začali už někdy 12. dubna a suchá příprava se protáhla skoro do jedenácti týdnů. Pro kluky to samozřejmě byly galeje, ale zaslouží si obdiv za to, jak se k tomu postavili. Snažili jsme se jim vysvětlit, že se po tom roce pauzy musíme dostat zpátky na určitou fyzickou úroveň, od které se pak můžeme odrazit dál. Na regionální ligu byla ta zátěž abnormální, ale kluci ji zvládli. Jejich přístup byl parádní. Už tam se ukázalo, že mají chuť a sílu prát se o ten cíl, který jsme si do sezony stanovili.
Další důležitý krok představoval váš letní zápasový program. Co vám ukázal vstříc blížící se mistrovské sezoně?
Na led jsme šli koncem července, což samozřejmě u takové soutěže není úplně obvyklé. A pak přišly zápasy a ty nám daly druhý signál, že by se pro nás mohla sezona vyvíjet příznivě. Na turnaji v Přerově jsme se potkali výhradně s týmy z vyšší soutěže. S výjimkou prvního zápasu, do kterého jsme šli v podstatě rovnou z autobusu a dostali nálož od domácího týmu, jsme tam odehráli výborné zápasy. V některých jsme se tahali se soupeři o gól, nějaký jsme i vyhráli a zvládali tam i prodloužení nebo nájezdy. Ukazovalo se, že naše mužstvo získává charakter a hráči si uvědomují, že mají na to bojovat o ty nejvyšší mety. Potvrdily nám to i další zápasy, ať už s Pískem nebo na dalším turnaji v Třemošné. Snažili jsme se hrát v přípravě výhradně s ligovými týmy, případně se soupeři, kteří měli stejně jako my ambice usilovat o postup výš.
Tým bylo ale zapotřebí doplnit…
V průběhu srpna to pro nás byla samozřejmě ta nejpodstatnější věc, protože dosavadní kádr byl opravdu hodně úzký. Nakonec se nám to povedlo
a kluci, které jsme přesvědčili, že stojí za to u nás být, do mužstva dobře zapadli. Troufám si tvrdit, že před začátkem soutěže jsme měli tým stabilizovaný
a poměrně slušně vyvážený.
Základní část regionální ligy vás ale dostatečně neprověřila, souhlasíte?
Je pravda, že drtivá část zápasů valnou úroveň neměla a motivovat kluky k tomu, aby je odehráli v co možná nejvyšším tempu a úsilí bylo velice těžké. Když vedete po první třetině 9:0, je jasné, že k uspokojení dojde a příště můžete třeba stejného soupeře vyloženě podcenit. Řekl bych, že i to jsme ale nakonec hráčům do hlav dostali a poradili si s tím slušně. Měli jsme samozřejmě pár zápasů, kdy bylo nutné po druhé třetině zvýšit hlas, ale v té poslední za to tým vzal a jednoznačně ji vyhrál.
Jak moc bylo zapotřebí naddimenzovat náročnost přípravy nad kvalitu soutěže?
Tréninky jsme se snažili držet na maximálně možné úrovni. Navíc jsme klukům umožňovali starty v krajské lize mužů do Božetic nebo do Veselí. Někteří si dokonce zahráli i tady za áčko, což pro ně bylo výborné. Hrát v této věkové kategorii jen jednou týdně a navíc na úrovni, o které už byla řeč, to je prostě málo. I proto jsme starty kluků jinde brali jako užitečnou věc. Třeba v Božeticích, které měly v krajské lize se složením a kvalitou kádru problémy, dostali naši kluci hodně prostoru, a to i v přesilovkách nebo oslabeních. Těm týmům patří dík za to, že to našim hráčům umožnily. Po Vánocích jsme pak vložili do přípravy trochu náročnější mikrocyklus, abychom byli na jaro fyzicky opravdu dobře připravení.
Ještě před začátkem klíčové fáze sezony doplnili mužstvo soběslavští útočníci Vladimír Máca a Vojtěch Slabý. Byla to výrazná pomoc?
Rozhodně ano. Oba tady hráli už v dorostu a ostatní kluky znali, takže do týmu zapadli výborně. Svou herní kvalitou týmu bezesporu výrazně pomohli. V hledáčku jsme měli ještě dva hráče z vyšší soutěže, ale s nimi to nakonec nedopadlo. Byla to každopádně škoda, už jen proto, že se na konci března přece jen projevila nedostatečná šíře našeho kádru. Zranil se Štěpán Koreš, kvůli práci a studiu skončil Ondra Pohan, a najednou jsme měli v tomto směru znovu trochu problémy. A možná to byl i jeden z důvodů, proč jsme ten úplný konec zdárně nedotáhli.
Nabízí se otázka, jestli už ta základní soupiska neměla být přece jen širší…
Ono je to složité. Držet pro takovouto soutěž v kádru pětadvacet hráčů, když můžete hrát jen v sedmnácti, to není dost dobře možné. Pravdou je, že pro nadcházející sezonu máme připravený trošku jiný model. Chtěli bychom mít opravdu ten kádr širší, ale s tím, že bychom některým hráčům do Vánoc povolili působit jinde, kde budou vytěžovaní. Potom bychom si je na klíčovou fázi sezony stáhli zpátky.
Vraťme se do víru bojů v uplynulém ročníku, konkrétně k nadstavbě, kde jste se přece jen dostali do složité situace. Byly to chvíle, kdy jste o týmu a jeho cestě do vyřazovací části přece jen zapochybovali?
Za sebe musím říct, že jsem nic takového nepocítil. Pravdou je, že jsme nadstavbovou část rozehráli špatně a ocitli jsme se v nepříjemné pozici. Jednoznačně to ale přisuzuji tomu, že se zhruba týden před ní prohnal kabinou covid a týden jsme vůbec netrénovali. Do večera před prvním zápasem ve Strakonicích jsme dávali dohromady výsledky testů a komunikovali, kdo může jet a kdo ne. V pátek v den zápasu jsme zařadili lehký trénink, abychom se vůbec dostali na brusle, a večer jsme šli hrát. Tenhle zápas i ten další jsme ještě takovým tím natěšením na hokej zvládli, ale pak nás to zákonitě doběhlo.
Zaznamenali jste porážky s Kolínem a v Jindřichově Hradci a rázem jste stáli na hranici brzkého a smutného konce sezony…
V zápase s Kolínem jsme možná byli i lepší, ale neměli jsme sílu to dotáhnout, no a v Hradci nás to semlelo úplně. Hráli jsme špatně, a navíc se tomu i tak trochu psychicky podali, takže to nedopadlo dobře. Nemůžu říct, že bychom po těch zápasech vyloženě propadli skepsi, ale jisté obavy a nejistota tam pochopitelně byly, protože už jsme si nemohli dovolit byť jen jednou prohrát. Před klukama najednou vyvstal obrovský tlak. Bylo to pro ně vlastně horší než play-off; tam když jednou neuspějete, máte ještě možnost nápravy, ale my už jsme si nemohli dovolit zakopnout. Před každým utkáním měli hráči v hlavách: musíme, musíme…! A když to pak trvá dva měsíce, je to pro kluky v jejich věku hrozně moc náročné. Musím před nimi tedy znovu smeknout klobouk za to, jak fantasticky se s tím vším vypořádali. Když jsme potom zvládli klíčové utkání v Kolíně, tak už jsem věřil, že půjdeme dál, i když nás samozřejmě čekaly ještě další a dost těžké zápasy. Pravdou je, že ve Žďáru jsme vyhráli až v prodloužení, což nám sice stačilo, ale bylo to opravdu hodně infarktové.
Sám jste pak ale zmínil, že to s sebou neslo i negativní stránku, je to tak?
Jak to říct…? Když hrajete dlouho pod tak náročným tlakem, o jakém jsme mluvili, je složité to v hlavě ustát. Až tak úplně nás to sice nedostihlo, přesto jsme vnímali, že do té další fáze jdou kluci psychicky dost opotřebovaní. V první sérii s Plzní B, respektive Třemošnou přesto obstáli skvěle. Před soupeřem jsme přitom měli velký respekt, protože byl výrazně posílený jak z áčka plzeňské juniorky, tak z Písku. Je to divný model; my si nesměli půjčit ani své odchovance z extraligy, ale soupeř přitom mohl využít hráče, kteří nastoupili až ve třech různých soutěžích.
Navzdory tomu jste dovedli dvojutkání s třemošenskou rezervou Plzně do zdárného konce…
Je obdivuhodné, jak jsme oba zápasy odehráli, hlavně pak ten venkovní. Kluci maximálně dodržovali všechno, co bylo potřeba k úspěchu, a znovu ukázali obrovskou sílu. Samozřejmě i s potřebným dílem štěstí jsme nakonec přes Plzeň postoupili, což možná hned tak nikdo nečekal. Euforie po tom druhém utkání byla skutečně obrovská a vnímali jsme ji jako určité zadostiučinění za to těžké období, kterým jsme si prošli.
Stanuli jste na prahu finále s Třebíčí, které už vám ale novou radost nepřineslo. Co nakonec scházelo k tomu, abyste se v sezoně dostali ještě dál?
První zápas jsme doma vyhráli, byť se štěstím, kdy jsme dali vítězný gól na 5:4 až v poslední minutě z přesilovky. Bylo fajn, že jsme uspěli, ale ten těsný náskok nakonec nebyl dostačující. Před odvetným zápasem už bylo znát, že se na mužstvu projevuje nejen ta zmíněná psychická, ale i fyzická únava. Utkání jsme rozehráli dobře a šli do vedení, pak nám ho ale pokazila druhá třetina, kdy se naše hra úplně sesypala. A je asi fakt, že jsme si trošku i mysleli, že dál už to půjde samo. Ve třetí části za stavu 6:2 pro domácí ale kluci znovu zvedli hlavu, rvali se a snížili na 6:4.
V poslední ani ne minutě jsme měli při power play tři střely, po kterých jsme mohli dostat zápas do prodloužení, ale už se nám to nepodařilo. Klukům jsme přesto po utkání poděkovali za to, jak se o výsledek do poslední chvíle prali. A to jsme ještě nevěděli všechno…
Můžete prozradit, o co se jednalo?
Víte, tak nějak jsme věděli, že máme zdravotní trable a jsme po tom dvojutkání s důrazně hrající Plzní rozbití a pobouchaní. Ani my trenéři jsme ale netušili, že někteří kluci měli k tomu všemu horečky a ráno před odjezdem si naměřili i přes třicet devět stupňů. Kterýkoliv z nich mohl říct: 'tréňo, mám devětatřicet horečku, nejedu.' Jenže oni jeli a rvali se o to ze všech sil. A kdybyste viděli těch slz, kterých tam ti osmnáctiletí kluci po zápase nechali… Nevyšlo to, moc nás to mrzelo, ale za všechno, o čem se teď bavíme, si zaslouží opravdu absolutorium. Jsem na ně opravdu hrdý.
Vaší významnou devízou byla soudržná parta, ale přesto: dají se z ní vyjmout nějaké výrazné individuality?
Nikoho bych nevyzdvihoval. Po celou sezonu jsme kluky tlačili k tomu, že jsme tým, a jen jako tým můžeme uspět. Samozřejmě, že nám některé zápasy pomohly svým výborným osobním výkonem rozhodnout jednotlivci. Na druhé straně jsme se snažili každému hráči napasovat takovou roli, aby uměl dát svůj individuální výkon ve prospěch týmu.
A myslím si, že se nám to i podařilo.
Uplynulá euforická sezona už se zřítila do minulosti a vaše současné úsilí už směřuje k té nadcházející.
S jakými plány do ní vyrukujete?
Je to jednoduché. Náš cíl se nemění a znovu bychom se rádi porvali o postup do vyšší soutěže. V uplynulé sezoně jsme si to osahali a dokázali si, že je v našich silách dojít až na ten úplný vrchol. Vede k tomu ale samozřejmě hrozně dlouhá cesta a bude záležet na spoustě věcí. Uvidíme, co nám nakonec nová sezona přinese. Ta uplynulá byla každopádně fantastická. Všichni jsme poznali, o čem to je a odnesli si z ní ponaučení i zkušenosti. Právě na těch budeme dolaďovat detaily, aby to bylo v příští sezoně o ten potřebný kousek lepší a dotáhli jsme to až tam, kam si všichni přejeme, to znamená k postupu.
Máte už představu o šíři a potenciálu budoucího kádru?
Jak už jsme říkali, myslím si, že by bylo dobré mít pro novou sezonu širší kádr. Z té předchozí nám zůstalo čtrnáct hráčů a zhruba stejně jich k nám přibylo z dorostu, byť to někteří zatím zkoušejí jinde. Ti kluci k nám přišli dobře připravení a jsou šikovní, takže věřím, že tým vhodně doplníme. Snažíme se je přesvědčovat o tom, aby nám teď pomohli k postupu a tím sami sobě na další dva roky zajistili kvalitní soutěž, aniž by museli odcházet jinam.
Momentálně už je v plném proudu příprava na suchu. Jak se zatím odvíjí?
Začali jsme už koncem dubna a docházka je zatím skvělá. Sbíráme samozřejmě omluvenky od kluků, kteří se připravují na maturitu, což ale chápeme. Musím říct, že všichni zatím skutečně makají, a to nás moc těší. Co se týče plánovaných zápasů v létě, bohužel nám vypadl tradiční turnaj v Přerově, takže přemýšlíme, že bychom nějaký podobný uspořádali sami. Stále ale platí, že se chceme konfrontovat především s mužstvy, která bychom v budoucnu rádi potkávali v rámci vyšší soutěže.
