Jiří Remta si na univerziádě splnil sen. Byla to pro mě čest a ohromná zkušenost, říká
Začátek nového kalendářního roku zapsal do životopisu obránce táborského druholigového „áčka“ Jiřího Remty zcela výjimečnou kapitolu. Vždyť obléknout reprezentační dres České republiky se nepoštěstí každému. Právě dvaadvacetiletý bek si takový sen splnil a v deseti lednových dnech hájil národní zájmy na letošní univerziádě v italském Turíně. A jak tento vrcholný sportovní podnik vidí ve zpětném zrcátku?
Účast na světové zimní univerziádě bezesporu zařadíte ke svým největším životním zážitkům, je to tak?
Jednoznačně. Beru to jako skvělou zkušenost. Jsem moc rád, že mi pan Liška (trenér univerzitní reprezentace Jaroslav Liška – pozn. red.) dal důvěru a mohl jsem do Turína jet. Poděkovat musím i vedení a trenérům Tábora, že mi vyšli vstříc a na akci mě uvolnili, protože bych o ni samozřejmě nechtěl přijít. Bylo to super; univerziáda je svým charakterem taková olympiáda pro studenty. Splnila mi sen reprezentovat Českou republiku. Byla to pro mě čest i nezapomenutelný zážitek. Rád budu vzpomínat nejen na hokej jako takový, ale i na partu, kterou jsme tam s klukama měli.
Samotný turnaj pro vás nakonec skončil vyřazením ve čtvrtfinále. Bylo to velké zklamání?
Rozhodně ano. Turnaj jsme začali naprosto fantasticky a hned v úvodu jsme porazili Kanadu 2:1 po nájezdech, což samozřejmě nikdo nečekal, vlastně ani my sami. Fantasticky nás držel Honza Škorpík v brance, který chytá v zámoří. Ve skupině jsme hráli ještě se Švédy, Korejci a na konci s Kazachstánem, který jsme porazili a šli do čtvrtfinále z první příčky ve skupině. Naším cílem bylo skončit do druhého místa, takže jsme byli příjemně překvapení. Klíčový čtvrtfinálový zápas s Ukrajinou nám pak ale vůbec nevyšel. Nemůžeme říct, že bychom ho nějak podcenili, ale prostě se nám to nesešlo, a to štěstí, které jsme si vybrali v předchozích zápasech, se od nás odklonilo. Po té porážce jsme byli psychicky hodně dole. Utkání o 5. místo s Kazachstánem jsme chtěli odehrát se ctí a vyhrát ho, ale to naše zklamání bylo opravdu velké a už jsme to v hlavách nezvládli.
Výsledkově to z pohledu českého týmu nedopadlo. Co ale přinesl turnaj vám osobně?
Nasbíral jsem tam dost zkušeností, kterých si opravdu cením. Měl jsem možnost sledovat, jak pracují hráči v ostatních zemích. Kanaďané, Američané, Švédi… Spousta lidí tady v Česku univerzitní hokej podceňuje, ale na turnaji se hrálo v obrovském tempu a úroveň hokeje byla vysoká. Hra měla opravdu velké tempo a nebyl na nic čas, hned u vás někdo stál. Třeba Kanaďané nebo i Kazaši byli hrozně rychlí i šikovní a byla radost se na ně dívat. Řekl bych, že i v tomto ohledu mi to hodně dalo.
Opusťme samotný hokejový program. Co všechno jste ještě v Itálii stihli?
Je trošku škoda, že nebyla vytvořená společná univerziádní vesnice a sportovci byli roztroušení po okolí. I tak jsme si prošli Turín, město Pinerolo i městečko Barge, kde jsme těch deset dní bydleli. Bohužel jsme se nedostali na žádné jiné sporty, protože času bylo opravdu málo a měli jsme to všude daleko. Sami jsme ale na stadionu cítili podporu, a to jako od italských fanoušků, tak od Čechů. V aréně jsme viděli pár českých dresů a hodně nás při zápasech povzbuzovalo i vedení České asociace univerzitního sportu. Bylo to všechno moc fajn, jen mě mrzí, že se nám to nakonec po sportovní stránce nepovedlo tak, jak jsme si přáli.
Teď už jste zase zpátky v Táboře a blíží se vrcholné druholigové boje. Ptát se na nejbližší plány a cíle je asi zbytečně, viďte?
Všichni dobře víme, za čím jdeme, a co moc a moc chceme. Tábor by si vyšší soutěž jednoznačně zasloužil, hlavně fanoušci. Co pak bude dál, neřešíme, zajímá nás jen to jediné. Uděláme maximum pro to, aby se nám to podařilo.
