Dobrovolníkem v první linii. "Je skvělé pomáhat tam, kde jsem potřebný," říká Adam Petřík
Aktuální mimořádná situace spojená s bojem proti koronaviru před pár týdny nemilosrdně zabouchla před tuzemským sportem dveře. Mnozí z těch, kteří mu až dosud věnovali maximum svého času, museli přehodnotit svůj denní harmonogram a najít pro své vytížení nový prostor. Jeden z pozoruhodných příběhů se rozhodl napsat také Adam Petřík, trenér brankářů HC Tábor.
Zhruba od poloviny října pomáhá klientům Domova pro seniory v Bechyni, kam dojíždí ze Soběslavi. Jako dobrovolník se tak vůbec poprvé ocitl v oboru, kterému se věnoval na střední škole. „Na táborské 'zdrávce' jsem vystudoval obor zdravotní sestra. Věděl jsem, že v bechyňském domově mají nedostatek personálu a hodně zaměstnanců v karanténě. První impuls vzešel od kamarádky s kamarádem; ti se chtěli také zapojit, ale bohužel nemají zdravotní odbornost. A protože já ano, řekl jsem si, že bych měl pomoct,“ popisuje své rozhodnutí Adam Petřík.
Jak prohlásil, z nucené tréninkové nečinnosti byl nesvůj. „Nechtěl jsem jen čekat, až nám vláda znovu povolí trénovat děti. „Nejdřív jsem chvíli dělal rozvoz pizzy, což byla moje první brigáda od nějakých patnácti let. Když se ale naskytla možnost pomoci ve zdravotnictví, tak jsem neváhal a šel,“ prozradil třiadvacetiletý kouč.
V domově byly až doposud jeho pracovním prostorem noční směny. „Během služby se věnujeme takové té klasické péči o klienty, připravujeme léky na druhý den a podobně. Dá se říct, že jsem si v podstatě zopakoval všechno, co jsem ty čtyři roky studoval. Je to vlastně moje první praxe v oboru. Nikdy předtím jsem to nedělal. Po maturitě jsem si řekl, že jakákoliv práce ve zdravotnictví není povolání, ale poslání. Člověk k tomu prostě musí být. Mně se bavilo o tom učit, ale necítil jsem to tak, že bych tu práci chtěl vykonávat. Navíc jsem měl vždycky sen,
že chci trénovat hokej,“ říká s úsměvem mladý kouč klubových gólmanů.
Atmosféra v novém prostředí na Adama Petříka zpočátku dolehla. „Je to pro mě něco nového a dost dlouhou jsem s tím bojoval. Když si uvědomím, že ve stejném věku jako ti lidé jsou můj děda a babička… Přes to je ale samozřejmě potřeba se přenést,“ uvědomuje si. Obavy ze zvýšené hrozby nakažení neměl. „S tím jsem do toho šel. Věděl jsem, že tam jsou lidé v podstatě v první linii. Na druhé straně je třeba říct, že se tam důsledně dbá na ochranu, takže to riziko už je přece jen nižší,“ prohlásil.
Jedinou odměnou Adama Petříka coby dobrovolníka je hřejivý vnitřní pocit, že pomáhá dobré věci. „To byl hlavní důvod, proč jsem do toho šel. Je skvělé pomáhat někde, kde jsem potřebný. Přiznám se ale, že bych to asi nedokázal dělat dlouhodobě. Je to obrovský psychický nápor a obdivuju všechny, kteří tam pracují,“ neopomněl dodat.
S brzkým hokejovým procitnutím a návratem ke své vytoužené činnosti to nikterak příznivě nevidí. „Jsem v tomhle trochu pesimista. Myslím si, že do konce roku určitě nezačneme. Je to hrozné, že dětem bereme sport. Bojím se toho, že jich celkově ubyde. Zjistí, že mají jiné zájmy a na hokej trošku zapomenou. Podle mého názoru by alespoň v nějakých menších skupinách a pod dozorem trénovat mohly a měly,“ uzavírá Adam Petřík.
