Zápasy prožíváme tak, jako bychom byli sami na ledě, shodují se šoféři Petr Zeman a Karel Tomšík
Už spoustu sezon patří k nejspolehlivějším a nejoddanějším členům táborské hokejové party. V žádné z herních statistik je sice nenajdete, ale vězte, že bodů už přivezli ze stadionů soupeřů nepočítaně. Byli u všech výrazných událostí novodobé druholigové éry kohoutů; stále stejní: pozitivně naladění a připraveni otupit jakékoliv ostřejší hrany hokejového soukolí.
Řidiči Petr Zeman (47) a Karel Tomšík (40) prožívají coby dopravci HC Tábor radosti i starosti místního hokeje už dlouhou řádku let. A stejně jako si oni cení přátelského pouta s táborským týmem, tak si hráči i členové realizačního týmu váží jejich služeb. „Moc nás těší, že nás kluci berou a můžeme se díky tomu cítit jako součást mužstva,“ shodují se oba šoféři společnosti Táborská dopravní, jejímž jsou majitelem, resp. jednatelem.
Kde hledat prvopočátky vašeho spojení s táborským hokejem?
Petr Zeman: Jako dopravci jsme začínali s hokejem asi v roce 1994 nebo 1995. V době, kdy končily Vodní stavby a začala éra HC. Vím, že jsme tehdy jezdili s ženským týmem okolo trenéra Svejkovského. Pak už jsme vozili všechny týmy od žáků až po áčko. Přerušilo se to až v roce 2005, kdy se do toho natlačil jiný dopravce, a znovu jsme se spojili až zhruba po čtyřech nebo pěti letech. To jsme dojížděli ten velký průšvih v první lize.
Karel Tomšík: I v té době, kdy se hrála první liga, jsme ale vozili fanoušky a pamatuju si, že jsme občas jezdili i s juniorkou a mládeží na různé turnaje. Od krajské ligy už jsme hokejisty zase vozili stabilně.
Měli jste už tehdy k hokeji bližší vztah, anebo to brali v podstatě jako každou jinou práci?
P. Z.: V podstatě obojí. Člověk to bral pracovně, ale vždycky jsme se těšili, protože nás už tehdy hokej bavil. Když jsme měli volno, chodili jsme se na něj dívat a fandit.
K. T.: Já bych řekl, že jsme se o cesty s hokejem vlastně už dopředu přetahovali, a nejenom proto, že nás to bavilo. Byly to totiž fajn jízdy; kdyby se i jiní cestující chovali tak jako hokejisté, tak jsme vysmátí. Pořádek, klid, pohoda…
P. Z.: To je pravda. Ani u jiných zákazníků ale naštěstí vyloženě zásadní problémy nemíváme, což nás samozřejmě těší.
Postupně tedy bylo to pouto pevnější a pevnější?
P. Z.: Postupem času jsme si na všechny ty trenéry a kluky zvykli a vybudovali si navzájem takové pohodové zázemí. Na oplátku jsme se zase klubu snažili vyjít vstříc a určitým způsobem ho podporovali. Byly tam nějaké sponzorské dary, odpočty kilometrů nebo pár jízd zdarma.
K. T.: Bylo to takové rodinné. Snažili jsme se být vstřícní a vracelo se nám to. Začali nás zvát i na týmové posezónní akce, vánoční večírky, za což jsme samozřejmě byli rádi. Nakonec jsme nechyběli snad na žádné z nich.
Už jste zmínili, že se snažíte brát přátelskou atmosféru jako standard své práce. Je to právě ta věc, kterou ve vztahu dopravce – klient preferujete?
P. Z.: Hokej jsme si fakt oblíbili, ale máme takových akcí víc. Je to všechno postavené na vzájemné důvěře. Snažíme se to vždycky nasměrovat do pohodového až kamarádského kruhu, a ne to jen tak odjezdit. Takové kšefty nás pak ani nebaví.
S hokejem se vám přátelské sepětí očividně nastolit podařilo…
K. T: Je to úplně jiné, než když něco děláte jen tak s rutinou bez bližšího vztahu. Všechny zápasy teď prožíváme pomalu tak, jako bychom byli sami na ledě. Když se vyhraje, máme z toho obrovskou radost, když naopak, opravdu upřímně nás to mrzí. A tu náladu si pak s sebou vezeme domů.
P. Z.: Je to tak. Už se cítíme vlastně jako členové týmu, se vším, co k tomu patří. Takže i s každým výsledkem soucítíme. Navíc jsme to přenesli i na naše děti, které hokeji také hrozně moc fandí.
Umíte ze své pozice s pozápasovou náladou nějak zacházet a ovlivňovat ji?
P. Z.: Když se zrovna zápas nepovede, snažíme se to samozřejmě pokud možno nějak korigovat.
K. T.: Třeba přetopíme autobus a podobně...
P. Z.: Ne vážně, nemá cenu vytvářet v autobuse nějaké tlaky nebo si sednout, nemluvit a jet. To nikomu neprospěje. Lepší je povídat si, obracet to ve srandu a nějak to zklamání dostat z hlavy pryč.
Nedostavily se přece jen chvíle, kdy vás ono sepjetí opouštělo a sklouzávalo
to k pouhé rutině?
P. Z.: Jak už jsem říkal, jsme fanoušci a na hokej chodíme už celá léta, takže nic takového nehrozí. A kluci nám k tomu ani nedávají příležitost, jsou vždycky fajn. Některé z těch, kteří teď hrají v áčku, jsem vozil ještě jako žáky nebo dorostence.
K. T.: Právě to, že jsme se postupně stali určitými nehrajícími členy týmu, nám v tomhle směru pomohlo. Vidíme, co za vším je; jaké mají kluci problémy, kdo je zrovna v pohodě a kdo ne, prostě to zákulisí. A když pak lidé třeba nadávají na hráče nebo
na trenéry, a vy víte, že je to jinak, tak za ty kluky cítíte velkou křivdu.
Udržujete si i přesto alespoň nějaký „profesní“ odstup?
K. T.: To ano. Tím, že je vozíme, samozřejmě nejsme vyloženou součástí mužstva. Máme ale velkou radost, že nás opravdu berou a můžeme se tak alespoň cítit. Jak už jsme říkali, máme radost, když nás zvou na své akce. A když se mi například narodila dcera, dostal jsem od týmu dárek a gratulovali mi.
P. Z.: Něco takového nás opravdu moc těší. Pravdou je, že se to ještě víc semklo, když jsme začali jezdit s Tomášem Matušíkem. Právě on nás na tuhle stranu hodně strhl. Bylo to dané i tou dobou, která byla hodně emotivní a dařilo se. Vlastně každý rok se hrála kvalifikace o první ligu. I předtím jsme ale byli s lidmi z hokeje hodně zadobře.
Jak už to tak ve sportu bývá, přináší obvykle nespočet zážitků. Existují pro vás nějaké, které byste zařadili mezi ty nezapomenutelné?
K. T.: Já osobně jich mám hodně, ale top je jednoznačně zápas play-off v Sokolově. Tam to už bylo neskutečně hustý; domácí Soukup a další dokonce na konci napadli naši střídačku, ale my ten zápas vyhráli 6:2 a vyřadili je. Přijeli jsme tehdy domů někdy v pět ráno. A pak taky třeba příprava v Kolíně. Šel jsem tam tenkrát na střídačku jako štístko a prohráli jsme 0:8. Na druhé straně mě potěšil nějaký klouček, který sbíral podpisy od hráčů a nechal si podepsat i mě, protože jsem na té střídačce byl.
P. Z.: Člověk toho samozřejmě zažije hodně a rád na všechno vzpomíná. Každá sezona přinese něco nového. Jsou i nějaké příhody, které není úplně dobré zveřejňovat.
Museli jste častokrát řešit svízelné situace spojené s dopravou na zápas?
P. Z.: Takové věci se samozřejmě stávají. Třeba po cestě do Jablonce na play-off jsme museli na dálnici přelézat a přendávat tašky ze svého autobusu do jiného, se kterým původně jeli za týmem fanoušci. Jindy jsme zase na dálnici ve tmě opravovali proraženou pneumatiku.
K. T.: Jen jednou se nám stalo, že jsme vůbec nedojeli. Cestou do Moravských Budějovic nás zastavila sněhová kalamita a před Jihlavou jsme to museli otočit. Domácí nám tehdy v telefonu řekli, že totéž museli udělat i někteří jejich hráči, kteří tam dojížděli autem. Kvůli sněhu jsme ale málem do 'Morávek' nedojeli už v předchozí sezoně. Tehdy se to nakonec povedlo, ale speciálně na zpáteční cestě to bylo hodně ostré. Nazpátek je to už ale dobré, domů se vždycky nějak dojede. Horší je cesta na zápas: abyste dorazili bezpečně, nepřijeli pozdě, ale naopak třeba i hodně brzy. I tak to ale párkrát bylo…
P. Z.: Já měl nejhorší cestu s juniorkou do Rokycan, a také kvůli sněhové kalamitě. Byl to tehdy docela důležitý zápas a soupeř počítal s tím, že nepřijedeme a prohrajeme kontumačně. Ale nakonec se to podařilo a kluci tam vyhráli.
Projeli jste řadu míst a můžete tudíž hodnotit i porovnávat. Klobásy, fanoušky…
K. T.: Co se týče klobásy, tak Vrchlabí. Obrovská a výborná.
P. Z.: Přesně tak, jednoznačně Vrchlabí!
K. T.: Vlastně i fanoušci tam jsou výborní, vždycky se s těmi našimi navzájem zdravili. To samé ve Žďáru nad Sázavou. A teď byli fajn lidé v Chebu, což byla bohužel jediná a poslední cesta v sezoně.
P. Z.: Přidal bych ještě Moravské Budějovice. Tam byli fanoušci taky výborní a přátelští. A jestli chcete vědět ty nejhorší, tak za mě Klatovy, Písek a Sokolov.
K. T.: Hlavně Sokolov… A Klatovy jsou tedy taky „super“.
Jak moc vám hokej v této složité době schází?
P. Z.: Chybí nám, hrozně moc. Pro nás je to opravdu relax. Na domácí zápasy si to vždycky jdeme fakt užít a zakřičet si.
K. T.: Stejně si to ale užíváme venku, i když jsme tam vlastně pracovně. Už aby to bylo…!
Pověstná jsou vítězná kolečka na kruhovém objezdu u nemocnice…
K. T.: Jezdí se, jezdí. Nemělo by se sice troubit, protože si lidé stěžují, ale… Až se někdy postoupí do první ligy, vezmeme ho v protisměru. Řada lidí ale ví, o co jde. Když jsme ještě měli ten polepený klubový autobus a lidé stáli na zastávce a viděli nás, tak mávali a tleskali. Věděli, o co jde: Tábor vyhrál.
P. Z.: Když už jsme u toho autobusu, máme předběžnou dohodu, že bychom zase udělali klubový polep. Zatím je ale situace taková, jaká je. Nikdo neví, co a jak bude. Snad se to ale co nejdřív podaří.
