Cesta Aleše Krátošky
Novopečený generální manažer HC Tábor Aleš Krátoška se řadí k nejznámějším odchovancům táborského hokeje. Své první krůčky a talent rozvíjel doma u Jordánu až do osmé třídy, odkud odešel do Motoru a strávil tam zbylá mládežnická léta.
Do nejvyšší soutěže se odrazil parádou v dresu prvoligového Písku. V rozhodujícím čtvrtfinálovém střetnutí play-off na ledě Havířova popravil domácí tým šesti vstřelenými góly (Písek vyhrál 9:3) a není divu, že na sebe tímto husarským kouskem strhl obrovskou pozornost. Telefonát legendárního kouče Vladimíra Vůjtka nasměrovala tehdy jednadvacetiletého Jihočecha do Vítkovic. V následujících třech sezonách s nimi dvakrát mocně útočil na titul, ale pokaždé zůstal pod vrcholem, byť se stříbrnou a bronzovou medailí na krku. V tu chvíli ještě nemohl tušit, že se do Slezska ještě jednou vrátí a právě v tomto hokejovém kraji vysněný pohár nad hlavu pozvedne, i když už ve zcela jiné roli…
Ale popořádku… Další kapitoly bohaté kariéry zavedly Aleše Krátošku do Finska, odkud se po dvou úspěšných sezonách v Pori, resp. Lahti vrátil do české extraligy. Volba padla na Plzeň, ale v první západočeské sezoně ho postihly vážné zdravotní potíže a v průběhu té následující přesun do Slavie Praha, kdy se stal spolu s Radkem Dudou součástí výměny za Viktora Ujčíka. Osudový moment! Píše se rok 2003 a o pár měsíců později se bojovník od Jordánu dotkne tuzemského hokejového nebe. Jako první reprezentant táborské líhně.
„Na Slavii bylo tehdy mužstvo zarputilých válečníků, kteří prostě nechtěli prohrávat, a hlavně díky tomu mělo ohromnou týmovou sílu. Ten titul byl neuvěřitelný. Pamatuju si na atmosféru ve starém Edenu, který byl úplně našlapaný. Prostě něco neuvěřitelného! Hrozně si to tehdy všichni ve Slavii užili,“ vzpomíná.
Přeskočme návrat do Plzně, opětovný přesun do Slavie a další hráčskou anabázi Aleše Krátošky zapečetěnou štací v německém Landshutu. A trochu nezdvořile také vývoj jeho trenérské kariéry, která postupem nabobtnala mimo jiné k působení u reprezentační „dvacítky“. Už tam se totiž upletlo pouto k Václavu Varaďovi, které v uplynulých měsících navázalo do jeho života další blyštivý mistrovský korálek.
Právě Václav Varaďa si před uplynulým ročníkem vyžádal Aleše Krátošku k asistenci na lavičku třineckých Ocelářů. A tak se stal i táborský odchovanec součástí skvostné zlaté éry tamního hokeje a před pár týdny znovu křepčil na ledě s pohárem pro vítěze extraligy, tentokrát ale v obleku. Devatenáct let po hráčském titulu v sešívaném dresu.
„Byl jsem rád, že mě Venca oslovil a mohl jsem se toho všeho účastnit. Znal jsem jeho práci z nároďáku, ale to, jak měl v týmu všechno zorganizované a každý přesně věděl, kde je jeho pozice a místo, to jsem ještě nezažil,“ prozradil Aleš Krátoška.
Perfektně fungující organizace nakonec dospěla ke třetímu extraligovému titulu v řadě, poprvé ale také s táborskou stopou. Ožily vzpomínky na rok 2003, anebo se trenérský pohled na úspěch přece jen lišil? „Je dané, že prostě chcete vyhrávat. Jako hráč i jako trenér. Rozdíl je jen v tom, že jako hráč to všechno můžete v daném okamžiku ovlivnit přímo na ledě,“ připustil rozdíl. „A emoce? Užíval jsem si oba tituly stejně, takže maximálně. Když k něčemu směřujete a podaří se vám to, je ta radost obrovská. Měl jsem tu čest zažít titul dvakrát. Každému bych to přál,“ uzavřel Aleš Krátoška s úsměvem.
